Srdce je svalový orgán, který svými pravidelnými stahy zajišťuje oběh krve v organizmu. Úsek mezi jednotlivými stahy se nazývá srdeční cyklus. Srdeční cyklus se skládá z kontrakce (systola) a relaxace komor (diastola). Během systoly je krev vypuzována ze srdce do krevního oběhu, během diastoly se komory plní krví vracející se žilním systémem. Plnění komor je dovršeno kontrakcí síní na konci diastoly. Efektivní cirkulace krve s minimálními nároky na energii vyžaduje, aby byla srdeční činnost synchronizována. Impulzem pro kontrakci srdečních buněk (kardiomyocytů) je vznik akčního napětí (vzruch) na plazmatické membráně buněk. Srdeční buňky vytváří funkční syncytium, to znamená, že buňky jsou navzájem elektricky propojeny (nejsou, na rozdíl od kosterní svaloviny, izolovány). Akční napětí vzniklé v určité části myokardu se tedy rozšíří na celé srdce.

Kardiomyocyty lze rozdělit na základě jejich primární funkce na dva typy:

• Buňky pracovního myokardu.
• Buňky převodního systému srdce (PSS).

Zatímco pracovní myokard je odpovědný za kontrakci, buňky převodního systému zajišťují vznik akčního napětí a jeho rozšíření v srdci k buňkám pracovního myokardu tak, aby se jednotlivé srdeční oddíly stahovaly ve správný čas a ve správném pořadí. Buňky převodního systému určují tři základní vlastnosti elektrické činnosti srdce:

• Automacie (samočinnost) – srdce vytváří samočinně pravidelně se opakující (stereotypní) podněty ke kontrakci (akční napětí neboli vzruchy).
• Autonomie (nezávislost) – podněty ke kontrakci vznikají v srdci samém. Řídící nervové nebo humorální mechanizmy mohou pouze regulovat frekvenci a sílu srdečního stahu. Srdce se tedy bude stahovat i mimo organizmus v případě, že mu zajistíme dodávku živin a kyslíku.
• Rytmicita (pravidelnost) – vzruchy jsou za fyziologických podmínek vytvářeny pravidelně, s určitou frekvencí.